Copy na 140? Orbis tweetus

Původně to mělo být nějak takto: „Milý Ježíšku, pod stromeček bych si přála Orbis tweetus.“ Nakonec to ale dopadlo takhle: „Milý Otto, ráda bych pro svůj blog požádala o recenzní výtisk Orbis tweetus…“ Proč ta náhlá změna? Z původního záměru pořídit si uvedený knižní počin jen tak pro radost se stala touha podívat se knížce trochu na zoubek i z profesního hlediska. A také touha se s vámi o ni podělit.

Začnu možná trochu zeširoka, ale neodpustím si to. Mám totiž vždy velkou radost, když se podaří některý z primárně digitálních projektů převést do „analogového“ světa. Tedy co se psaní týče. Poukazuje to na skutečnost, že kniha jako artefakt je pro nás stále živé a životaschopné médium, které jako by dodalo našim snahám tu pravou váhu. Že se ani v 21. století často nespokojíme s pomíjivým prostředím jedniček a nul, ale že chceme něco s trvalou hodnotou. Zdá se vám to staromódní nebo dokonce staromilské? Možná ano – to ale my, kteří pracujeme s textem, zkrátka občas jsme…

Otto Bohuš, autor recenzované knížky, dostal někdy v listopadu roku 2014 „divný nápad“. Zavázal se k tomu, že v roce 2015 každý den tweetne nějaké to „copymoudro“. A jak řekl, tak také udělal. Na jaře téhož roku k tomu navíc vyhlásil ilustrátorskou soutěž, která měla za účel doprovodit dané tweety obrazovým materiálem. To jen krátce ke vzniku knihy. Nebo spíše ke vzniku podkladům pro knihu. Její cesta na svět nebyla nijak jednoduchá a Otto ji popisuje na svém blogu. Doporučuji článek k přečtení zejména těm, kteří o crowdfundingu dosud uvažovali jako o dojné krávě.

A je to tu…

Nicméně Orbis tweetus je na světě a dostává se do ruky nám – prvním čtenářům. A nutno bez okolků říci, že se nám do ruky dostává publikace ve skvostném kabátku, který ušila grafička Jana Reichel. Pokud se profesně pohybujete mezi knihami (knihovníci, nakladatelé, knihkupci, antikváři apod.), sem tam dobře vypravenou knihu určitě zahlédnete. Já jsem jich za deset let v mé mateřské instituci (knihovně) viděla docela dost. Orbis tweetus jim může směle konkurovat. Svým pojetím jako by se nacházel někde na hranici mezi běžnou nakladatelskou produkcí a autorskou knihou jako svébytným objektem.

K tomu se váže také další skutečnost, kterou jsem nakousla v úvodu. Pokud totiž chceme něco z onoho bezedného digitálního světa převést do hmotné podoby, je třeba myslet na přidanou hodnotu. Pokud by Otto jen sebral několik desítek svých tweetů a vydal je v běžné knižní podobě, asi by to za moc nestálo. Možná by z toho byl sešitek pro jeho příznivce. Ilustrátorskou soutěží a zapojením komunity do vzniku knihy se ale trefil do černého. Knihu doprovází 104 originálních obrázků, které… které jsou prostě originální. Nic jiného se k nim zkrátka nedá napsat, protože je nutné je vidět.

A co potom napsat k samotným tweetům? Pokud na copywriterské židli už nějakou dobu sedíte, nečekejte, že se dozvíte úplně bombastické novinky, o kterých jste dosud netušili. O to ale podle mě ani autorovi nešlo. Poukazuje spíše na hravost a krásu práce s textem, na sílu slova, na potřebu občas-často vyjet ze zajetých kolejí… Pokud jste ale v textařině tak trochu nováček, může vám Orbis tweetus jako učebnice posloužit. Ne že ne. Však odtud také vane inspirace Komenským. Svět ve tweetech je jako hra – zábavná hra.

Spása v písmenkách

Najdete tu totiž různé jazykové hříčky, jazykolamy, variace na známé básničky, písničky či dokonce biblické copycitáty a sedm hříchů.

Za všechny tweety snad jedna ukázka:

Twittere náš, jenž jsi na počítačích,

rozšiř se feed tvůj,

přijď URL tvé, buď appka tvá

a neuveď nás mimo wifi,

ale zbav nás Facebooku.

Tweet

A také jedna báseň…

No a dá se takovému literárnímu a nakladatelskému skvostu vůbec něco vytknout? Za mě to jsou jen dvě maličkosti. Možná za to může můj zlenivělý „mozek na mateřský“, ale hned jsem si nespojila čísla konkrétních kapitol s obsahem. V obsahu jsou totiž jednotlivé měsíce, kdy tweety vznikaly, označeny slovně (leden, únor, březen, …) a v textu pak číselně (1, 2, 3, …). Dlouho jsem na pěkně graficky vyvedené číslice koukala, než mi došlo, co v knize oddělují. Takže bych asi „obsah“ sjednotila s obsahem.

Druhou výtkou si možná střelím do vlastních řad. Často našim klientům radíme, že méně je více… Když ale pracujeme na vlastním projektu, není tu nikdo, kdo by to řekl nám. Odpovědný redaktor občas také zaspí. V Ottově knize bych v tomto smyslu možná ubrala na kreativitě v případě autorského medailonku nebo tiráže. Jsou to tak zavedené formáty, že není potřeba jim dodávat šťávu. Slouží prostě jen a pouze ke sdělení podstatných informací.

Nic jiného mě ale nenapadá a ani napadat nechce, protože knížka funguje tak, jak má. Můžete si navíc ověřit, že fungují i Ottovy rady. Jedna z nich zní:

Otto pustil do světa zadarmo tři skvělé e-knihy, na kterých jsem „vyrostla“ i já. Komunita mu to teď vrátila a investovala čas, energii i peníze, aby mohl Orbis tweetus vzniknout. A to je víc než dobrá zpráva.

P. S. Poslední zprávou je, že na Twitteru lze napsat už 280 znaků a také že Otto známý pod značkou Ottocopy mění svůj brand. Těším se, co z těchto dvou novinek dále vyplyne. TEČKA.

Lenka
mám ráda dobré příběhy, praktické diáře, červené svetry a pruhovaná trička, ořezané tužky, záložky a knížky, kávu a tři tečky...

Comments are closed.