Takové to sobotní psaní

Občas se mě někdo zeptá: „A to si jako sedneš a jen tak začneš psát?“ Upřímně řečeno: „Kéž by…“ Plány jsou krásná věc, ale v praxi to vypadá trochu jinak. Jako třeba právě dnes.

Na dnešek jsem měla naplánovaný jeden nový článek a dotažení dvou rozepsaných. Těším se na to, mám svoje sobotní psaní ráda. Přes týden není moc času a v neděli si chci od všech písmenek odpočinout. Vstávám v osm hodin, poklidím čurbes okolo, protože v nepořádku nedokážu psát. A těším se jak malá holka… Zapínám počítač. První článek je pro Psychologii.cz. Je téměř hotový, ještě do něj zanáším nějaké postřehy od editorky. S jedním si ale nejsem jistá, jak to vlastně myslela?

No nic, půjdu zalít kytky, třeba se mi rozsvítí… V jedné ruce držím konvičku, v druhé kartáček. Cítím se jak na mateřské, kdy si prý ženský uvědomí až v poledne, že si nevyčistily zuby. No, poledne naštěstí ještě není. Uprostřed zalévání mám spásný nápad. Běžím k počítači, napíšu pár vět. Hotovo, vracím se k zalévání kytek. Samozřejmě jsem zapomněla, u které jsem skončila. Nejistě ohmatávám hlínu… Jo, myslím, že jsem právě přišla na kloub tomu, proč mi některé kytky hnijou a jiné usychají. Vyplivávám pastu do umyvadla a dodělávám článek, ufff.

Druhý článek k doladění si nechám na večer. Dívám se teď na podklady k článku novému. Jde o recenzi na další kavárnu pro časopis Talent. Mám nahraný rozhovor, nějaké fotky, webové stránky a blok plný poznámek. Přepisuju záznam, vybírám nejzajímavější věty, které bych chtěla ocitovat. Sestavuju osnovu, odkud a kam chci dojít, tabulku s hodnoticími kritérii a začínám psát. Velký hrnek čaje a pocit beztíže. To pravé flow. Přišlo v jedenáct dopoledne. Mezitím doprala pračka a najednou je dvanáct hodin. Ozývá se žaludek.

Po obědě je čas jít ven, je nádherný podzim, takže vzít foťák a nasávat skrz čočku i bez ní barvy. Dvě hodiny na čerstvém vzduchu. K nezaplacení. Odpoledne čekáme návštěvu, takže připravit nějaké malé občerstvení a nechat lenivě sobotní odpoledne plynout. Okolo šesté hodiny je čas dopsat rozepsané a uložit to k ledu (teda k odpočinku). Protože: nikdy neodesílejte články bez určitého odstupu.

Večer je čas na knížku, občas dáme šanci i televizi… Nějaká moudra z ní taky výjimečně vypadnou. Douklidím co je potřeba a druhý článek k dotažení nechávám být. Ještě není jeho čas. Nespěchá, takže toho využívám a místo toho píšu tyhle řádky. Píšu o tom, jak píšu. Další pocit flow na dobrou noc. Vypadá to jednoduše, že jo: A to si jen tak sedneš a píšeš? Někdy jo.

Lenka
mám ráda dobré příběhy, praktické diáře, červené svetry a pruhovaná trička, ořezané tužky, záložky a knížky, kávu a tři tečky...

Comments are closed.